Pozvánka na křest knihy pamětí Geore W. Bushe Okamžiky rozhodnutí
Křest knihy pamětí George W. Bushe s názvem Okamžiky rozhodnutí proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí v Praze ve středu 6. dubna 2011 v 16 hodin za přítomnosti předsedkyně Poslanecké sněmovny ČR Miroslavy Němcové. Slavnostní křest bude moderovat Milan Šíma.
Okamžiky rozhodnutí George W. BusheOkamžiky rozhodnutí jsou upřímnou a poutavou zpovědí 43. prezidenta Spojených států George W. Bushe. Popisuje v nich klíčová rozhodnutí, která formovala jeho prezidentské období i osobní život. Zavádějí čtenáře na palubu prezidentova letounu Air Force One vzápětí po útocích teroristů 11. září 2001, do operačního střediska v minutách před vypuknutím války v Iráku i do zákulisí Bílého domu, kde se rodila nejdůležitější rozhodnutí všech amerických prezidentů. Čtenáři se dozvědí, jak prezident Bush s časovým odstupem hodnotí svá nejdůležitější rozhodnutí, proč nejhorší chvíle ve svém úřadu zažil po hurikánu Katrina i proč za největší zklamání v životě považuje to, že se mu nepodařilo postavit před soud Usámu bin Ládina. Utajeny jim nezůstanou ani vztahy, které navázal s jinými čelnými světovými představiteli, včetně poctivého hodnocení, komu důvěřoval a komu nevěřil.
George W. Bush nechá čtenáře nahlédnout i do soukromí, nejen prostřednictvím fotografií a dopisů, jež si psal s otcem, ale svěřuje se i se svým obdivem a láskou k ženě a dcerám. Mnohé příhody potvrzují, že mu nechybí ani smysl pro humor. Okamžiky rozhodnutí znamenají zásadní přelom v přístupu k žánru prezidentských pamětí. Nadchnou autorovy příznivce, překvapí kritiky a změní pohled nejen na osm pozoruhodných let v dějinách Ameriky, ale možná i na člověka, který stál ve středu všeho dění.
Ukázky z knihy Okamžiky rozhodnutí:
str. 62: Z časového odstupu deseti let dcery ocenily příležitosti, které jim prezidentství přineslo. Cestovaly s námi na zahraniční cesty, poznaly úžasné lidi jako Václava Havla a Ellena Johnsona Sirleafa a dozvěděly se spoustu věcí o státní službě.
str. 109: Mým prvním rozhodnutím v Oválné pracovně bylo vyměnit židli ke stolu, bizarní vynález, který začal vibrovat, když se zapojil, za něco praktičtějšího. Pak se rozletěly dveře do Rose Garden, já jsem vzhlédl a uviděl tátu. "Pane prezidente," spustil. Byl oblečený v tmavém obleku a vlasy měl ještě mokré z horké koupele, kterou si dal, aby roztál. "Pane prezidente," odpověděl jsem. Vešel do pracovny a já jsem obešel stůl. Setkali jsme se uprostřed místnosti. Ani jeden z nás toho moc neřekl. Nepotřebovali jsme. Byl to tak dojímavý okamžik, že jsme jej ani jeden z nás nedokázali vyjádřit slovy.
O válce v Afghánistánu: Těsně po poledni v neděli 7. října 2001 jsem vstoupil do Smluvní pracovny, abych oslovil národ. Několik hodin předtím vzlétly Whitemanovy základny leteckých sil v Missouri dálkové bombardéry. Americké a britské ponorky v Arabském zálivu vypustily střely Tomahawk. A bojové letouny námořnictva se vznesly z palub letadlových lodí Carl Vinson a Enterprise. "Na můj rozkaz," řekl jsem, "zahájilo vojsko Spojených států útok na výcvikové tábory teroristů z al-Káidy a na vojenská zařízení tálibánského režimu v Afghánistánu." Vnímal jsem závažnost tohoto rozhodnutí. Věděl jsem, že válka přinese smrt a smutek. Každý ztracený život navždy zničí život jedné rodiny. Na konci proslovu jsem citoval dopis, který jsem dostal od jedné holčičky ze čtvrté třídy, jejíž otec sloužil ve vojsku. "I když nechci, aby táta bojoval," psala mi, "jsem ochotná vám ho dát." Mou úzkost z té oběti mírnila naléhavost situace. Odstranění bezpečného útočiště al-Káidy v Afghánistánu mělo zásadní význam pro ochranu amerického lidu. Pečlivě jsme celou misi naplánovali. Jednali jsme z nezbytnosti a v sebeobraně, nešlo o mstu.
O Putinovi: Debata o Gruzii a Ukrajině v NATO zvýraznila vliv Ruska. Při našem prvním setkání na jaře 2001 si Vladimir Putin postěžoval, že Rusko je zatíženo dluhem ze sovětské éry. V oné době se ropa prodávala za 26 dolarů za barel. V době, kdy jsem se s Putinem setkal na summitu APEC v Sydney v září 2007, dosáhla cena ropy 71 dolarů a stoupala dál až k 137 dolarům v létě 2008. Opřel se ve svém křesle a zeptal se, jak si vedou hypotékou zajištěné obligace Ruska. To byl celý Putin. Býval občas arogantní, občas roztomilý a vždycky tvrdý. Za těch osm roků své prezidentské funkce jsem se setkal s Putinem tváří v tvář více než čtyřicetkrát. Přivítali jsme ho a jeho manželku Ludmilu s Laurou při jejich výtečné návštěvě našeho domova v Crawfordu a on mi na své dače kousek od Moskvy ukázal svou soukromou kapli a nechal mě projet se za volantem jeho klasické Volhy 1956. Vzal nás na krásnou projížďku na lodi Sankt Petěrburgem o Slavnosti bílých nocí. Já jsem ho pozval zase do Kennebunkportu, kde jsme si vyšli i s tátou na ryby. Nikdy nezapomenu na Putinovu reakci, když vstoupil poprvé do Oválné pracovny. Bylo to brzy ráno a jižními okny proudilo dovnitř světlo. Když stanul ve dveřích, vyhrkl: "Můj Bože… to je krása!" Od bývalého agenta KGB z ateistického Sovětského svazu to byla nějaká reakce! Při slavnostním zahájení olympijských her jsme s Laurou seděli ve stejné řadě jako Vladimir a jeho tlumočník. Byla to příležitost k rozhovoru, který jsem ve Velké hale odložil. Laura a muž sedící vedle ní, kambodžský král, se o pár sedadel posunuli. Putin se přesunul vedle mne. Věděl jsem, že nás budou sledovat televizní kamery, a tak jsem se snažil příliš se nevzrušit. Řekl jsem mu, že udělal vážnou chybu a že Rusko se dostane do izolace, nestáhne-li se z Gruzie. Odvětil, že Saakašvili je válečný zločinec, použil stejný výraz jako Medveděv, a že Rusko vyprovokoval. "Varoval jsem vás, že Saakašvili je horkokrevný," řekl jsem Putinovi. "Já jsem také horkokrevný," odvětil. Podíval jsem se na něho. "Ne, Vladimire," řekl jsem. "Ty jsi chladnokrevný."
Poslední den ve funkci: Úterek 20. ledna 2009 jsem zahájil stejně, jako jsem začínal po uplynulých osm let každý den: četbou bible. Jednou z pasáží onoho závěrečného dne byl žalm 18:2: "Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě." Amen. Chvíli před sedmou hodinou ráno jsem sjel výtahem do přízemí Bílého domu, prošel Kolonádou a otevřel naposledy zasklené dveře Oválné pracovny. Vevnitř čekal Josh Bolten. Pozdravil mě stejnými slovy, která používal jako každý den jako hlava mého štábu: "Pane prezidente, děkuji vám za tu výsadu, že mohu sloužit."
