Rozhovor s Petrem Vaňkem a Robertem Nebřenským o natáčení filmu Tobruk

Film Tobruk, který byl nedávno uveden do kin, zavádí diváky do obleženého Tobruku v Lybii v průběhu 2. světové války. A jak natáčení prožívali herci Petr Vaněk a Robert Nebřenský? Jaké si odvezli vzpomínky z Afriky? To a další zajímavosti se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Petr Vaněk jako vojín LiebermanPetr Vaněk - Vojín Lieberman

Jaká je vaše postava?
Liebermanova minulost je smutná. Utekl se svým otcem a sestrou z České republiky a nalodili se na loď, která se ale potopila. Jediný, kdo se zachránil, byl právě Lieberman. Ocitl se v Itálii, kde se v tamější hospodě dozvěděl o české jednotce, a tak se dobrovolně přihlásil... Šel bojovat jak za vlast, tak i za svého tragicky zesnulého otce a sestru.

A jak ho ostatní vojíni přijali?
Protože to je Žid, tak to ze začátku v táboře vůbec neměl jednoduché. Ale pak... nechte se překvapit.

Co pro vás znamenala příprava ve Vyškově?
Moc nám to všem pomohlo. Hlavně proto, že jsme se skamarádili a velice jsme se sblížili. Najednou jsem měl okolo partu lidí, kterým jsem mohl naprosto důvěřovat. Jinak samotný výcvik byl samozřejmě krutý.

Neměl jste někdy chuť všeho nechat?
Nechat určitě ne, ale ouzko mi jednou bylo. Jeden celý den jsme točili scénu v boxerském ringu, a to už na mě byla vidět únava. Ono když do vás buší od rána do večera Robert Nebřenský, tak to vážně není nic moc příjemného! To byl ale jeden okamžik, kdy jsem měl dost. Ale jinak to bylo fantastické. Už se mi po těch všech lidech dost stýská.

Mimo domov jste byl téměř dva měsíce, nestýskalo se vám?
Mezi natáčením jsem musel na týden do Prahy zaplatit složenky a podobné věci. Sedm dnů pro mne bylo skoro k nevydržení, přišlo mi, že na světě jsou daleko důležitější věci než chodit na poštu! Všechno tady bylo šedé, foukal vítr a byla zima, už jsem se vážně těšil, až budu zase s klukama pěkně v teple na poušti! Když natáčení definitivně skončilo, nevěděl jsem najednou moc co dělat. Všichni jsme byli filmem naprosto pohlceni, byl to neuvěřitelně intenzivní zážitek, za který jsem moc vděčný!

Co se vám na natáčení líbilo?
Úplně všechno! Nejkrásnější byla ale rána. To se probudíte ve stanu, vykouknete ven a před vámi je jen nekonečná a nekonečná poušť. Tento zážitek je naprosto k nezaplacení. A když se čekalo na záběr, mohl jsem sedět a pozorovat krajinu nikoho. Myslím, že všichni se tam cítili moc dobře. Žádné problémy nikdy nenastaly, prostě panoval pořád klid. Jen mouchy nám šly dost na nervy, protože těch tam bylo opravdu požehnaně.

Na vojně jste asi nebyl.
Ne, ne, až na Petra Stacha alias vojína Dubálka, jsme všichni měli modrou knížku. Musím se ale přiznat, že po tomto filmu se mé názory na válku podstatně změnily. Kdybych měl jít bránit naší vlast, určitě bych šel.

Takže jste se asi nezajímal před natáčením o válečnou tematiku?
Vůbec jsem netušil, že nějaká česká jednotka u Tobruku bojovala. Když jsme se jeli podívat na přehlídku na Bahna, byl jsem velice překvapen, kolik tam bylo lidí... I když bych šel chránit vlast, rozhodně se nepovažuji za příznivce armády. Režisér Marhoul tímto filmem lidem ukáže, že vůbec nějaká česká jednotka v Africe bojovala.

Robert Nebřenský - Desátník Kohák

Robert Nebřenský ve filmu Tobruk ztvárnil desátníka KohákaHrál jste si jako malý kluk na vojáky?
V družině jsme si hráli na „Čtyři z tanku a pes". Byli jsme pod stolem - to byl jako tank - a tam jsme bojovali. Servali jsme se o to, kdo bude Janek, protože ten byl nejlepší a já jsem jednomu klukovi přetrhl pásek a dostal jsem poznámku. V první a druhé třídě jsem hodně kreslil tanky, jak pálí, a celé linie tanků a letadel proti sobě, z nichž některé už hořely. Pak jsem se soustředil na nové typy tanků, obrněných transportérů a také děl a těžkých kulometů, abych ale už pomalu přešel do civilního sektoru na inovace závodních automobilů a podobně. Dnes by se některé mé modely hodily do dopravní zácpy, protože měly na střeše vrtuli jako helikoptéra a dalo se s nimi v případě potřeby v pohodě letět.

Jak se vám hrála role drsného desátníka? Přeci jenom jste znám spíše jako komediálně laděný herec.
Dělení postav na vážné a nevážné, charakterní a méně charakterní nerozumím. Prostě se převlékám do nějakého člověka a snažím se dělat, co je potřeba. V Kohákovi mi bylo dobře, i když jsem z něj měl někdy trochu husí kůži.

A co si o své postavě vůbec myslíte? Jaký Kohák je?
On Kohák toho moc nenamluví a rozhodně nic nevysvětluje. Nesděluje, o čem přemýšlí, nebo jak se cítí a proč. Z několika útržků hovoru jiných vojáků sice můžete trochu pochopit, co je Kohák zač, ale bylo by to málo, kdyby nenesl celý svůj život nějak v sobě, jakoby v každém okamžiku. Abych to mohl hrát, musel jsem o tom životě něco vědět, protože ve scénáři to není. Napsal jsem si jeho životopis, který jsem poslal režisérovi. Když mi ho schválil, mohl jsem se už přepnout na tu postavu a nechat informace ze životopisu působit. Kohák je kvalitní voják a čistý profesionál. Také však člověk bez domova, bez rodiny, bez vyhlídek a bez radosti. Válka je jediný způsob jeho existence. Uvnitř ale nosí umlčené staré city a bolavé vzpomínky. Pro mě je nejtragičtější a nejsmutnější postavou filmu.

Jak jste s mladými herci vycházel?
Skvěle. Byli velmi zdvořilí a úslužní. Starali se o mé kulturní vyžití, hlídali můj pitný režim, neustále mi někdo z nich připaloval cigaretu. Jejich poklony a výrazy úcty jsem přijímal se stále většími rozpaky, až jsem jim v poslední den natáčení navrhl tykání a jsem rád, že moji nabídku přijali.

Je vám válečná tematika blízká?
Nemohu říct, že by mi byla blízká, ale velmi se mi líbí několik válečných filmů. Natáčením Tobruku se mi však stala poněkud bližší.

Film Tobruk se natáčel v extrémních podmínkách, zažil jste nějaké ještě drsnější natáčecí podmínky?
Podmínky pro natáčení byly pro nás neobvyklé, ale člověk si zvykne. Já potřebuji tak tři dny na aklimatizaci a pak už je mi fajn. Mnohem lépe snáším vedro než zimu. V Tunisu na poušti je navíc suché vedro a to je nakonec docela příjemné. Tedy pokud máte dost vody. Nejhorší jsou vlhké zimy, takové teploty okolo nuly a k tomu letní kostým a mokro v botách. To jsou ty drsné podmínky! Jenom nejsou vypravěčsky atraktivní, a tak vás ani nikdo neobdivuje, jak jste trpěli.

A co zkušenosti při natáčení filmu Tobruk?
Film Tobruk je pro mě nejen natáčení jako takové, ale celý pobyt v Tunisku a přípravy na natáčení, výcvik ve Vyškově, zkoušky, setkání s veterány, filmové projekce... Je to prostě mnoho nového a celkově velký životní zážitek. Pro sebe určitě inkasuji další úroveň sebepoznání, nová přátelství a odhaduji tak pět let života navíc, protože jsem se i hodně zasmál. K tomu všemu jsem díky Tobruku začal trochu sportovat a to je také něco, nad čím bych dříve jako spíše kavárenský typ asi kroutil hlavou v úžasu.

Líbila se vám poušť? Uměl byste si představit, že byste tam žil natrvalo?
Točili jsme na poušti dvojího druhu. První byla čistá písečná, s dunami, a druhá horská kamenitá a prašná. Obojí ta poušť je krásná. Nikde dřív jsem neviděl tak intenzivně a tak blízko svítit hvězdy, nikde jsem neslyšel takové ticho. Nikde jsem neviděl tak dramatické úkazy na večerní obloze. Také mě překvapilo, co je tam od večera do rána života. Žít tam natrvalo by asi technicky nějak šlo, ale míjelo by se to smyslem. Ani ta poušť nás tam nechce. Bylo vnímatelné, jak nás tam skoro blahosklonně snáší, jak nám prokazuje milost, že nás nechává žít. Byli jsme cizím elementem a tím také zůstaneme. Dovedu si ale představit, jak tam někde leží moje kosti, pískem polozaváté.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne Tobruk?
Marhoul.

Co pro vás na natáčení bylo nejtěžší?
Herecky to určitě byla scéna s průstřelem plic. Dlouho jsem nevěděl, jak to udělat, aby to bylo věrohodné. Vzdáleně podobnou záležitost jsem viděl pouze ve filmu Tři králové a tam to mají nakonec stejně ukázané počítačově, co se v té plíci děje.

A co naopak nejkrásnější, nejpříjemnější?
Bylo to právě po natáčení toho průstřelu. Věděl jsem, že je tam vše, co bylo v mých silách. A to je pro mě vzácný pocit. Většinou spíš musím zahánět své dojmy, že jsem mohl všechno udělat ještě nějak líp. Ten den si budu pamatovat, protože jsem byl normálně spokojený.