Šťastné dětství

Vyrůstali jste v 60tých, 70tých nebo 80tých letech? Jak jste to vůbec přežili?

Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a žádný airbag.
Na zadním sedadle bylo veselo, a ne nebezpečno.
Dětské postýlky a hračky byly barevné a natřené jedovatými nebo přinejmenším pochybnými laky.
Neexistovaly žádné dětské pojistky na zásuvkách, dveřích aut, dózách s léky a chemických čistících prostředcích.
Na kole se jezdilo bez helmy.
Pili jsme vodu ze zahradních hadic a podobných pochybných zdrojů a ne minerálku ze sterilních lahví.
Stavěli jsme motokáry. A ti z nás, kteří měli to štěstí, že měli u domu asfaltovou silnici, zkoušeli lámat rychlostní rekordy, aby potom eventuálně v polovině zjistili, že zapomněli na brzdu... po několika nehodách byl i tento problém většinou vyřešen.
Směli jsme ven jen s jednou podmínkou, že budeme do tmy zase doma.
Neexistovaly mobilní telefony, takže nikdo nevěděl, kde jsme a co děláme.
Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma.
Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti, a někdy taky vyražené zuby, ale nikdy nikde nebyl kvůli tomu někdo obviněn, i když došlo k neshodám a rvačkám. Nikdo nebyl vinen, jen my sami.
Jedli jsme sladkosti, chleby s máslem, pili jsme nápoje se skutečným cukrem a nikdy jsme neměli problémy s nadváhou, protože jsme byli pořád venku, v pohybu a aktivní.
Dělilo se nás pět nebo šest o jednu limonádu, pili jsme ze stejné sklenice a nikdo proto neonemocněl nebo nezemřel.
Neměli jsme Playstations, Nintendo 64, videohry, 99 televizních kanálů, videa Dolby Surround, počítače, mobilní telefony nebo internet. Ale měli jsme kamarády.
Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře a nebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi. Ano. Venku, v tom nebezpečném světě! A docela sami. Jak jen to bylo možné?
Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět.
Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. Nikdo nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. Nikdo neměl dyslexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní. Prostě si jenom zopakoval jeden rok. Každý dostal svoji šanci.
Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly a Učili jsme se s tím žít.
Zůstává nezodpovězená otázka: Jak jsme tohle všechno mohli přežít? A především: Jak jsme přitom mohli rozvíjet naši osobnost?
Jste také z této generace? Pokud ano, dejte přečíst tento text všem svým stejně starým kamarádům, také nejen vašim dětem, neteřím, synovcům, aby viděli, jak jsme tenkrát žili. Možná řeknou, že to byla nuda, ale řekněte sami: Nebyli jsme tenkrát šťastní?